Osvětim 2019

 Osvětim a Krakov v roce 2019

 

Stalo se již tradicí, že se žáci devátého ročníku ZŠ Chropyně vydávají začátkem června na poznávací zájezd do Polska. Ani letos tomu nemohlo být jinak. I když hned začátek cesty byl lehce netradiční. Snad poprvé jsme byli první škola a nastoupili tak do prázdného autobusu. ANO – vyšla na nás „zadní pětka“ – sedadlový sen všech žáků. Odjíždělo se tentokrát velmi brzy, dalo by se říci v nekřesťanskou hodinu, deset minut po čtvrté ranní. Přes Valašské Meziříčí, kde jsme naložili druhou partu deváťáků, a okolo rodného domku historika Františka Palackého v Hodslavicích, jsme se kolem sedmé, tak nějak nenápadně  přes Bohumín dostali do Polska.

Dopoledne nás čekala komentovaná prohlídka koncentračního tábora v Osvětimi. Každý rok si říkám, jestli to má cenu a každý rok se zatím ubezpečuji, že ano. I ten největší pubertální machr (a že jich máme v devítkách bohužel každý rok na rozdávání), se během skoro čtyř hodin mezi ostnatými dráty, dřevěnými palandami pro 8-12 lidí a ve stínu, naštěstí už nefunkčních plynových komor, alespoň na chvilku pozastaví, zvedne hlavu a ohoblované prsty od displeje své chytré krabičky (rozuměj mobilního telefonu) a snad si uvědomí, že se má dobře a nehrozí mu likvidace na rozřazovací rampě jako kdysi (ne)dávno mnoha našim spoluobčanům. A to jen díky tomu, že se narodili do doby, která byla tak nějak vymknuta z kloubů a o kvalitách člověka a jeho bytí a nebytí rozhodoval rodokmen a tabulky nechvalně proslulých Norimberských rasových zákonů. Doufám, že kufry se jmény kdysi živých lidí, jejich vlasy, nebo ručníky s děsivým popiskem „z lidských vlasů a chlupů“ budou ještě dlouho dostatečným mementem pro to, aby se hrůzy holokaustu už nikdy neopakovaly. Po čtyřech hodinách a povídání česky hovořícího průvodce se vždy vracíme do autobusu a cesta za odpoledním programem v Krakowě je taková tišší. Většina z nás, a první návštěva je vždy ta „nejšílenější,“ si v hlavě srovnává, co právě viděla a jestli to bylo vůbec někdy možné.

Odpolední Krakov je tak trochu balzámem pro poničenou duši. Nádherné první polské hlavní město se majestátně tyčí nad řekou Vislou. Po nábřeží se dostáváme na Wawel – takové české Hradčany. Procházíme kolem hradu, výjimečně a zadarmo se podíváme do katedrály, dovídáme se něco málo ze života nejslavnějšího Poláka ‒ Karola Wojtyly ‒ pozdějšího papeže Jana Pavla II. A pomalu scházíme do starého města. Naše další kroky vedou na Jagellonskou univerzitu a do prostor, které slouží k promocím jejich absolventů. Třeba to někteří deváťáci vezmou jako inspiraci do svých budoucích životů. Závěrečnou zastávkou je nejstarší a nejdéle sloužící evropská tržnice, která se nachází na Rynku Glownym a jmenuje se prostě Sukiennice. Kdysi se v ní prodávalo hlavně plátno, dnes různé ozdobné předměty, pohledy a slavný jantar.

Poslední krakovská hodinka a něco, patří samozřejmě útokům na fástfůdy a obchůdky s čokoládou a krowkami – i to je třeba stihnout. „Pane učiteli, když já nevím, jak to mám říct, jak se to řekne, to já si přece v životě nezvládnu koupíííít!“ – lehce upravený vyděšený komentář jedné z žaček. Asi po deseti minutách nácviku a přemlouvání se to nakonec povedlo. Dovezli jsme jak krowky, tak výbornou čokoládu značky Wawel. Něco před pátou odpolední jsme se pak vydali, přiznávám, že celkem uchozeni a unaveni horkem, zpět do České republiky. Jako vždy spolehlivý KRODOSBUS nás v Chropyni „vyklopil“ něco před desátou večerní. Takže za rok zase, termín je již domluvený.

Závěrem dvě poděkování. První Pavlu Kočímu za dnes již více než desetiletou spolupráci. Velké díky za organizaci, výbornou domluvu a rozsáhlé znalosti, které s neutuchajícím zápalem předává v autobuse i v Krakově žákům, některým mnohdy bohužel zbytečně.

A to druhé poděkování patří našemu SRPŠ za velmi významný příspěvek na autobusovou dopravu. Bez vás by to pro některé žáky bylo finančně daleko nedostupnější. Děkuji.

Radek Podhorný